Utkvělé představy

aneb láska jen do svatby

"Ach jo, kdybych to věděl dřív,

nikdy by to tak neskončilo,"

řekl jsem si a dlouze zív',

když 12:37 na budíku vyskočilo.

S námahou vstávám z postele,

nazouvám papuče, vlézám do županu.

Přemýšleje o obřadu v kostele

napouštím si horkou vanu.

Včera krutá věc se přihodila,

když vedl jsem si k oltáři

dívku, jež roky mojí drahou byla,

teď zbyl jen smutek ve tváři.

Stalo se to nečekaně

jak blesk z čistého nebe.

Když pošeptal jsem svojí panně:

"Ve snu viděl jsem já Tebe.

Zdobily tě modré šaty,

též vlasy spletené v copu.

Stála jsi u lesní chaty,

kolem sebe dětí kopu."

Reakce mé čerstvé družky

překvapivě v uších zněla:

"Přála bych si zlaté stužky

a oře jménem Běla."

"Moje drahá, to jen škodí,"

odpovídám nazpátek.

Ona zbledne, prsten shodí

v mžiku zmizí ze vrátek.

Zarmoucen a plný splínu

vracel jsem se domů.

Louhujíc se v rudém vínu

usnul jsem při řevu hromů.

Probouzím se v nový den

s nadějí, leč slabý z boje.

Doufám, že byl to sen,

že se vrací žena moje.

Prohlédaje města i vesnice

svěřuji se lesu, řekám.

Sedím na kraji silnice,

hlavu zabořenou v klíně

a čekám...