Slunci

V šedi světa nynějšího,

ve zmatku náhlých změn,

jedinou mou záchranou

je pohled z okna ven.

Zrakem ku vzdálenému obzoru,

na Slunce věčně žhnoucí,

ta světlodárná Hvězda,

symbolem Boží lásky vroucí.

Každé ráno od východu

s naděje plnou náručí kráčí,

paprsky lechtá ospalá víčka,

jiskřičky smíchu v očích se zračí.

Šedivé až černé mraky,

když zahalují moji tvář,

zbělají, před Sluncem padnou,

branou vchází Hvězdy zář.

Velkolepost Jeho děl

v barvách nebe na zem srší.

Vzpomínkou jsou na Slunce svit

ve chvílích, kdy deště kapky prší.

A tak každého večera

netrpělivě očka vyhlíží,

by se plenéry kochat mohla.

Díky, Pane Malíři.