Povětrnostní podmínka
aneb fujavice Sabinka

Zvonek zvoní. Znova. Zas. Za dveřmi návštěva lavina.

Tenkráte byl to vichr Kyrill, letos hrne se k nám fujavice Sabina.

Oděna vírem bouře, zdobena naostřenými větry,

na jehlách s deštěm polku tančí, co krok, to čtyři metry.

Na parketu mračen, v rytmu hromů, v záři blesků stáčí vosí trup,

nebeská diskotéka extází bují, roztržen je náhrdelník z krup.

Ledová královna poryvem půdu pod nohama lidstvu zamrazí,

neunikneš dechu jejích úst, smete vše, co ji v cestě zavazí.

Delegát až z Arktidy daleké pustoší zem od Evropy po Asii,

svědek Jehovův, hlava totality, bůh, jenž prodělal amnézii.

Řeč jejích rtů bodá hluboko jazykem nabroušeným jako meč,

sebevětší snaha postavit se jí čelem je předem neúspěšná smeč.

Co pevné zdá se být, bezcitně demoluje, slabé odnáší dál, dál, dál,

veškeré jsoucno k zemi padá, není nikdo, není ani jednoho, kdo ještě by stál.

Oči mnohých jsou plné slz, nad tou zkázou srdceryvně pláčou,

Sabina, fujavice sprostá, se Zemí stále hraje si jak s dřevěnou káčou.