Potopena proudem představ

Stojím na samém dně vprostřed jámy lvové,

jež pomalu zalívá se proudem myšlenek.

Zprvu sahá jen po kotníky, vody však stále přibývá,

vtéká mi do úst, nemůžu o pomoc volat.

Hladina nade mnou se zavírá,

bledá tvář, vytřeštěné oči, stále vodu polykám.

Dusí mě, nemohu ji ze sebe vypudit.

V mém těle zaplňuje všechen prostor.

Ostatní ale nic nepozorují, na pomoc nepřichází

a já se topím ve svých vlastních představách.

Tak cítím se, když s někým rozhovor vedu.

V mé hlavě jakoby někdo otočil kohoutkem,

myšlenky začnou tryskat, není jim konec.

Na rozbouřené hladině točí se vír,

jedna myšlenka na druhou navazuje,

nelze vystoupit z kruhu.

Kdo se ovšem zvenčí dívá,

nenabývá dostatečného poznání;

člověk stojící před ním pouze nemluví,

a to není nic závažného, zdá se.

Nechá mě tedy, abych mlčela, neb dokonce odejde pryč.

Srdci mému v tu ránu dojde dech, nemá sílu pro nic.

S ústy zalitými vodou nevydám ani hlásku,

sama v sobě tonu.